Technika pro mě

Technika mě vždycky lákala, protože jsem si řekla, že čím větší technický pokrok, tak tím více pro lidstvo. A abych se přiznala, já mám ráda techniku už opravdu odmalička. Bavilo mě si hrát s hračkami, které mají v sobě nějaký strojek, které dělají nějaký zvuk anebo se nějak hýbou. Nikdy nezapomenu na fakt, kdy jsem bratrovi zničila jeho vánoční dárek. Od rodičů dostal na Vánoce krásného robota, který také měl různá auta, které za sebou tahal. Bylo to něco jako scifi hračka. Bylo to opravdu velmi zajímavé a mě to lákalo více, než ty panenky a další plyšové hračky, které jsem dostala na Vánoce já.

A tak jsem si řekla, že si někdy pohraji s bráchovým robotem a taky autíčky. A bohužel to samozřejmě dopadlo tak, že jsem všechno zničila. A všechny šňůrky od auta, které spojovaly robota s autíčky jsem rozstříhala.  A musím se přiznat, že jsme z toho měla opravdu moc velké potěšení. Nebylo to divné či morbidní? Bavilo mě to, jak robot potom frčel, když neměl závaží v podobě autíček. Potom jsem to zkoušela dávat zpátky dohromady, aby autíčka zase byla připojená na robota. A samozřejmě to už nešlo. Protože zase takový odborník jsem v dětství nebyla.

A samozřejmě, že mi potom mí rodiče vynadali, že nemám si půjčovat bratrovi věci bez dovolení. Naštěstí tomu uběhlo už asi dvacet let, takže je ze mě technička. Moc ráda se hrabu nejenom v autech, ale taky v různých nástrojích a strojích. Baví mě opravovat věci. A jsem opravdu ráda, že jsem vystudovala úspěšně vysokou technickou školu. A říkám si, že nic lepšího pro mě není než opravovat techniku. Pracovala jsem už taky tam, kde se opravují ledničky a pračky a musím říct, že to mě to moc baví. Akorát někdy si říkám, že jsem asi blázen, když nedělám nějakou jinou práci, když jsem žena. Ale mě to baví. Ale proč? Proč bych se měla držet nějakého stereotypu, že ano.